Na začátek nutno podotknout, že jsem četl verzi z roku 1992 o 246 stranách. V roce 2005 vyšla v nakladatelství Triton 376 stránková verze a v roce 2014 v Argu a Tritonu verze s počtem stran 296. Doporučuji proto sáhnout spíše po novější verzi, ať už z Arga či Tritonu (not sponsored). Minimálně překlad a stylizace bude více snesitelná, a váš čtenářský požitek o to větší. Pro porovnání, jaký je rozdíl číst knížku přeloženou v 2. polovině 20. století nebo ve století 21., doporučuji přečíst Verneovku přeloženou Václavem Netušilem a pak Ondřejem Neffem. Celá novela vznikla v reakci na Roberta Silverberga, který při scifi přednášce zmínil izotop Plutonium 186, který však nemůže existovat. Asimov mu to pak v backstage řekl, a rozhodl se napsat povídku, kde existovat bude.
No, nyní už k samotné knížce. Píše se rok xyzž v daleké budoucnosti a lidstvo získává energii z Elektronových pump. Ty jsou založeny na plutoniu 186, které však v našich podmínkách nemůže existovat. Nicméně existuje, a protože se postupně stává radioaktivním, lidstvo má čistý, ekologický zdroj energie, který kromě starání se o pumpy nevyžaduje nic jiného. To zní tak skvěle, že v tom musí být nějaký háček. To si myslí Lamont, který však proti „objeviteli“ Hallamovi a zpohodlnělé lidské společnosti nemá šanci. Takto zhruba vypadá první část. Nutno podotknout, že je plná (minimálně to moje vydání) chemických a fyzikálních popisů, kvarky, elektrony a neutrony lítají sem a tam a je to velmi náročné pro udržení pozornosti. Přece jenom, když už pátou stránku popisuje výměnu energie mezi vesmíry ,tak to trošku ztrácí ten drive.
V druhé části se přesunujeme do paravesmíru. Ve zkratce je to o třech souložících obláčcích ektoplazmy. To ale vůbec není na škodu, ba naopak! Je to něco, s čím jsem se za svých 14 let čtení všech možných i nemožných knížek nesetkal. Je to velmi zvláštní a originální, a za mě to je určitě nejlepší část. Sice to začne dávat smysl až na posledních stránkách, ale ten pocit pochopení, a samotné ty stránky a co se na nich děje, stojí za to. Tady také kniha začíná nabírat rychlejší spád a přestává připomínat učebnici fyziky.
Poslední část Asimovovy novely se odehrává na Měsíci, kde mezi Měsíčňany (lidi, kteří se narodili a žijí na Měsíci) doráží zvláštní pozemňák. Měsíční obyvatelstvo je na vyšší technologické úrovni, zapomenutý radiochemik si tady proto snaží obnovit reputaci. To na co přijde, nejen že jeho reputaci obnoví, ale svým objevem zastíní i velkého Hallama, otce Elektronové pumpy.
Stojí tedy Ani sami bohové za přečtení? Určitě. Je to krásný příklad toho, jak může scifi vypadat. Není to klasická vesmírná oddysea plná násilí, sexu, vetřelců a divných technických udělátek. Asimov tamní technologii dokáže logicky vysvětlit. Není to tak, že když nad něčím zapřemýšlíte, jak to je vlastně možné, tak jediná odpověď co se vám dostane je : Budoucnost! Věda! Oni na to nějak přišli. Stejně bys to nepochopil. nebo moje nejoblíbenější – Magie!!! Ne, tady čekejte místy nudnou, nenásilnou, avšak velmi zajímavou novelu plnou vědeckých a logických vysvětlení jevů, které v ní probíhají.
talepunk.movie.blog 