Odkaz dračích jezdců

The Inheritance Cycle

Začal bych takovým jemným srovnáním s filmem… i když ne, to dělat nebudeme, jelikož chci opravdu dát nějakou váhu slovu nesrovnatelné. V tomto případě se tedy omezím na jednoduchý výrok, že je knižní série nesrovnatelná po všech směrech. Tečka. Tak, to by bylo. Nyní už přejděme k vlastní recenzi.

Knihy Eragon, Eldest, Brisingr a Inheritance – to je celá fantasy tetralogie amerického spisovatele Christophera Paoliniho.

Kdybych byl o 5 let mladší, psal bych asi takhle: Nabušené fantasy, všichni si to okamžitě přečtěte! Tolkien 21. století! a podobně.

Teď s odstupem let už vidím, že cílil na mladší generaci (10-16 let cca :D) a že tolik nových věcí autor do světa fantasy nepřidal. ALE! Ani jedna z těchto věcí není špatně. Vždyť Christopher sám se nechal slyšet, že spojil zkrátka vše, co se mu v knížkách líbilo a dal tomu formu, a přesně tak to taky bylo a je. A jestli se tímhle způsobem rozšíří základna fantasy fanoušků, tím líp. Navíc abyste mě špatně nepochopili, ono to má i uměleckou hodnotu samo o sobě. Vždyť to začal psát v 15ti letech! Sami si jistě uděláte názor.

Děj se odehrává v magické středověké zemi Alagäsii, kde vládne zemi lidí krutý král Galbatorix, poslední z dračích jezdců poté, co všechny ostatní před sto lety zradil a způsobil jejich pád.

Existují zde ještě tři další království: Surda, druhá země lidí na jihu, která je malá a vzdoru neschopná. Říše trpaslíků starajících se více o zlato a své vlastní záležitosti v Beorských horách. 
A říše Elfů v lesích Du Weldenvarden.

Při čtení Eragona si opravdu představíte, že jste tam, a i když je vyprávění ze třetí osoby, děj se drží striktně hlavní postavy, krom první kapitoly.

Výborně je rozdělená rovina myšlenek a mluveného slova kurzívou. Celá kniha si právě pohrává s onou myšlenkou myšlenkového světa. Paolini to povýšil na místo, kde se bojuje myslí, což není ani tak kouzlení, jako spíš jen soustředění se. Zároveň však je to ono místo, kde se ke kouzlům Eragon dříve či později dostane.

Tato myšlenková rovina dále představuje i komunikační kanál, a to nejen mezi draky a jejich jezdci.

Nechci psát žádné spoilery, a tak jen řeknu, že pouť Eragona je dost zajímavá a díky mapě si může člověk dobře představit, jak a kudy se pohyboval.

Příběh jako takový je…no dejme tomu neoriginální. Nezná matku ani otce, putuje s moudrým starým společníkem, který jej učí…ano, to vše už tu bylo, ale když to funguje, proč ne. 😀 Zajímavé je přirovnání ke Star Wars příběhu. Zkuste si sami příběh bod po bodu přirovnat, lícuje to perfektně. 😀 A tím zajímavým myslím bitvy a bitky, pomalu se odkrývající taje, a taky výuka mladého jezdce.

Eldest nám nabízí novou věc, konkrétně 2 věci, ještě konkrétněji 2 postavy, které mají nově své vlastní kapitoly. Myslím, že nelze říct, že by některá postava měla zábavnější kapitoly než jiná, to je velmi subjektivní. Mi osobně připadala linka Rorana, Eragonova bratrance, nejnapínavější, protože on nemá ani moc, ani draka, nic, jen kladivo. 😀 a opravdu velkou motivaci, díky které za ním půjde celá vesnice.

Druhou novou postavou, která má své vlastní kapitoly, je Nasuada. Nová vůdkyně vzbouřenců, která proniká do politiky celé Alagäsie. Její dějová linie je zajímavá i díky Elvě – dítěti, které má kvůli Eragonově zbrklému počínání (v prvním díle) zvláštní schopnosti.

Brisingr. To je věc. Za mě nejlepší ze všech čtyř dílů. Není to ukončení příběhu, ale už se k tomu schyluje. Postavy jsou již řádně naexpené, dá se říct, a čekají nás mnohá překvapení a rozuzlení. Hned v úvodních kapitolách přijde chvíle, kdy Eragon spojí síly s Roranem, aby se zbavili nepřátel, kterými to všechno začalo.

Zajímavé na všech čtyř knihách je i to, že opravdu nabaluje jeden fantasy prvek na druhý a stále to dává smysl a má to i svůj účel. Různé kouzelné tvory, myšlenková rovina, skutečná jména, která mají moc nad lidmi, jazyk elfů, který je zároveň jazykem pro kouzla, která mají mechaniku promyšlenou a není tak jednoduché je vyvolat a další a další podobné věci. Všechny tyto poznatky se spojí právě v Brisingru a stojí to opravdu za to.

Inheritance jak už to tak s posledními knihami v sérii bývá, ukončuje příběh. Správný tah překladatelů, že nechali všechny díly bez překladu názvů, jelikož Dědictví by po Eldestu a Brisingru působilo trochu komicky. Navíc mohli jít i cestou většiny překladatelů, kteří název buďto proženou dvanácti jazyky v Google překladači nebo si zkrátka řeknou: ,,Tak co to slovo určitě neznamená?… Jo dejme to tam.“

Všechny větve děje se začínají spojovat v jeden bod, jednu bitvu, jednu událost. Jestliže jste přečetli 477 stránek Eragona, 654 stránek Eldestu, spolknete dalších 656 stránek Brisingru, tak vás 678 stránek Inheritance spíš nakopne, než zastaví. Navíc se začíná přímo v žáru bitvy. Vše, co se celé ty tři díly zaplétalo se rozuzlí tady a vy to víte a chcete opravdu vědět co, kde, kdy, jak, kdo, a až na jednu věc, což je podle mě genialní, protože se moc často nestává, že by si autor schválně nechal něco pro sebe, se dozvíte všechno. Další věc, kterou se pro mě Inharitance série odlišuje a je to dobře, je vztah mezi Eragonem a Aryou, hlavní hrdinkou z postav elfského národa. Byť by se mohlo zdát, že je to jasné jak facka. Ti budou spolu. Není to tak jednoduché a nechte se překvapit.

Co rozhodně není špatně zpracované, je poslední bitva a způsob, jakým prohrají či vyhrají spojené národy proti tyranovi. Fakt to není tak předvídatelné, jak by se mohlo zdát po předchozích dílech. Já osobně jsem jen zíral na písmenka měnící se v konec Eragonovy pouti ságou Inheritance.

Rozhodně bych doporučil každému fantasy fanouškovi a doufám, že se z toho nestane ani časem tuctová věc.

Celá sága se nedávno dočkala pokračování či rozšíření děje v podobě povídek z Alagäsie Poutník, čarodějnice a červ. Tak uvidíme, co z toho vypadne…